1852 - 1882

V r. 1852 byla v Bílém Potoce pod Smrkem (Weissbach) Ignatzem Lange postavena přádelna vigoňové příze. Dokončení továrny k uvedenému datu potvrzují i opisy z vodních knih, podle kterých bylo vodoprávní povolení ke stavbě vodního díla vydáno Okresním úřadem ve Frýdlantu již 3. 10. 1851. Následně však továrnu koupil C. Körner a upravil ji na přádelnu bavlny a v roce 1860 se dostala do majetku firmy Gebrüder Cordella (bratři Jan, Safir a Alexandr). Anton Anschiringer areál popisuje následovně. Skládal se z hlavní a obytné budovy. Vyobrazením je výrobní budova zachycena jako třípodlažní se sedlovou střechou prosvětlenou pásovým vikýřem. Fasáda je členěná pouze vícetabulkovými okny. Obdobně vypadá obytná dvoupodlažní stavba. U přádelny je přístavba lednice pro vodní kolo s vysokou sedlovou střechou, strojovna s nízkou sedlovou střechou a těsně vedle ní vysoké komínové těleso. Ze strojů je uváděn jeden rozvlákňovač, 29 mykacích strojů, spreedingmaschine, 2 napínací lisy, 8 Spulbänke, 12 spřádacích strojů s 5000 vřeteny a 18 motáků. Stroje byly převážně od anglické firmy Platt Brothers & Co. z Oldhamu, pouze rozvlákňovač pocházel od strojírny Tanvaldské přádelny bavlny a 10 mykacích strojů bylo vyrobeno ve strojírně Eduarda Priebsche v Desné - Tiefenbachu. K datu 23. 6. 1874 je uváděn opisech z vodní knihy první požár přádelny. V blíže neurčené době byl majitelem Wenzel Wondrak, následně od roku 1882 Karl Bienert.

1882 - 1913

Následně Bienert továrnu přestavěl podle plánů stavitele Josefa Niessera, které zpracoval roku 1882. Podoba staršího objektu je patrná z dochovaného plánu z r. 1892 na osvětlení továrního areálu od pražské firmy Waldeck & Wagner. Během roku 1902 proběhla modernizace zařízení továrny, aby se v ní dala zpracovávat česaná a vigoňová příze. Z důvodu potřeby výkonnějšího zdroje energie byl v roce 1907 odprodán parní stroj Ringoffer z roku 1894 a celá strojovna prošla modernizací. Nový parní kotel a stroj o výkonu 180 Ks dodala firma M.A.G. Breitfeld , Daněk z Prahy. Původní vodní kolo bylo nahrazeno dvojitou kotlovou turbínou o výkonu 130 Ks od firmy Glaser z Vrchlabí. Původní parní kotel Ringhoffer byl zachován jako nádrž na vodu. Továrnu však postihl požár, který ji srovnal se zemí. K tomuto neštěstí došlo v noci z 5. na 6. února 1913. Příčinou požáru byla velká vznětlivost a výbušnost prachu ze spřádané bavlny a také nedostatečný systém protipožárního zabezpečení, který disponoval pouze kbelíky na vodu a pískem. Neštěstí si vyžádalo životy pěti dělníků a na jejich počest je před továrnou vysazeno pět tújí. Do současné podoby uvedla areál firma Karl Bienert jun. přestavbou na odpadovou přádelnu bavlny v r. 1913 dle plánů žitavského architekta Heinricha Zieglera

1913 - 1945

Roku 1913 proběhla výstavba nových továrních objektů, a to podle návrhu Heinricha Ziegera z června toho roku. Ten navrhl čtyřpodlažní přádelnu o skeletové železobetonové konstrukci dvakrát osm polí (každé o rozměrech 4,08 na 7,15 metru). Při její jižní stěně naplánoval turbínovou halu, na západní straně strojovnu s kotelnou a u severní stěny přádelny schodišťovou věž s vodní nádrží. V samostatných objektech se pak ještě nachází sklady (ty jsou situovány severně od přádelny) a trhárna, jež se nachází od přádelny východním směrem. Kotelna a strojovna požáru odolaly. Karlu Bienertovi patřil zdejší podnik až do třicátých let 20. století. Tehdy muselo vlivem hospodářské krize dojít k zastavení provozu. Počínaje podzimem 1942 však v továrně pracovalo více než šedesát ruských a běloruských válečných zajatců. Když válka skončila, zdejší Němci v rámci odsunu odešli a na jejich místa přicházeli lidé z československého vnitrozemí.

1945 - 2002

Na podnik byla uvalena státní správa. Po roce 1948 se přádelna stala součástí národního podniku Fryba a posléze Bytex, který zde vyráběl kobercovou přízi. Mezi roky 1990 a 2001 působila v areálu továrny chrastavská akciová společnost Mykana. Ta se ale dostala do hospodářských obtíží, vyhlásila celozávodní dovolenou, během které byl na Mykanu vyhlášen konkurz. Od roku 2002 je továrna ve vlastnictví rodiny Šerclů. Sídlí zde Motorářská strojírna Šercl s.r.o. která provozuje specializovanou dílnu, v níž provádí restaurování a opravy historické techniky. V areálu též sídlí spolek Jizerskohorské Technické Muzeum.
Od 28. dubna 2011 je areál kulturní památkou České republiky.[6]